Domácí násilí
DOMÁCÍ NÁSILÍ JAKO PŮVODCE VZNIKU FOBIE
Domácí násilí jako je bití, facky, kopání, škrcení, shazování na zem, psychické i fyzické útoky a vyhrožování.... se můžou stát spouštěčem FOBIE.
Prožíváním traumatických událostí, které vyvolaly extrémní zážitky, se v člověku může usídlit panická hrůza, spojená s projevy ztuhnutí, neschopností promluvit, sevření žaludku, panického strachu...
Když se ozve třeba jen obyčejné zazvonění zvonku.
2. případ - EFT
Paní Věrka si v životě užila své. Nelehké dětství s despotickou matkou, útoky vlastní sestry a po svatbě násilný manžel, ze kterého se "vyklubal" tyran se vším, co si pod tímto názvem dovedete představit. Věrka měla od dětství velice těžký život a to se nezlepšilo ani s příchodem jejích 3 dětí, ani s příchodem druhého partnera, který si s tím prvním v ničem nezadal a šikanu, psychické i fyzické útoky, vyhrožování i skutečné bití jako by ještě "povýšil" na vyšší level. Když jsem se s paní Věrkou setkala, zrovna se vyrovnávala se smrtí tatínka, jediné duše, která jí opravdu milovala.
Byla již bez partnera, který naštěstí měl zákaz se k Věrce a k dětem přiblížit pro jeho únosy dětí... Věrka zůstala sama se svými 2 malými dětmi a jedním velkým, které podporovala na vejšce. Jistě si umíte představit, jak se asi daří mámě samoživitelce, která má na starosti 3 děti. Co ale Věrce znesnadňovalo život - byly různé fobie, které se vytvořily jako následek prožitých traumat.
Mě zaujala jedna velice zvláštní a to...propuknutí panické úzkosti, když Věrka uslyšela zvonek. Měla uloženu reakci - a ta se s každým zazvoněním spustila a paní Věrku doslova znehybněla, vystresovala, sebrala jí dech i hlas. Při každém zazvonění měla potřebu se schovat, celé tělo ji ztěžklo, nemohla se pohnout. Hrdlo se jí sevřelo a nemohla ani dýchat. V ten moment věděla, že by si ani křikem nepřivolala žádnou pomoc, kdyby došlo k nějakému napadení. Hlas by strachem nevydal ani hlásku. Strnula jako socha. Srdce se jí tak rozbušilo, že měla strach, že pukne. Bilo o sto šest. Jediné, co se jí honilo hlavou, bylo to, jestli přežije, jestli ochrání děti, jestli zamkla dveře, jestli není do oken vidět, jestli bude dost silná...Tělo jí vůbec neposlouchalo. Při delším trvání stresové situace se jí nohy tak rozklepaly, že se bála, že upadne a nebude se moci zvednout.
Nechodila ven, pokud nemusela, k oknu se bála, aby ji nebylo vidět nebo aby útok nepřišel z venčí a jediný azyl cítila doma za zamčenými dveřmi, zatemněnými okny a s vypnutým zvoněním.
Tuto paniku vyvolávalo pouhé zazvonění zvonku, který zvoní přece u každého a každou chvíli.... rodina se vrací domů z práce, ze školy... návštěvy, které očekáváte a těšíte se na ně...nebo na pošťáka, co Vám nese dopis nebo balíček od Vašich blízkých nebo jen balík, na který právě čekáte a víte, že je to něco, co Vám udělá radost.
U paní Věrky fóbii spustily především útoky partnera a zvonění v jakoukoliv denní i noční dobu...vyhrožování domovním telefonem, výsměchy, urážky, napadání partnerem při otevření dveří, nebo prostě jen zazvonění v nočních hodinách a vzbuzení jejích dětí. Obavou jí bylo i to, že měla zodpovědnost za své děti a chtěla je za každou cenu ochránit. Ať to stojí, co to stojí....třeba i její život.
Tento strach přetrvával, i když žádné hrozby už nebyly a Věrka žila v relativním klidu. Změnila práci, našla si s dětmi nový domov a všechny indície a prostředí, které jí to připomínalo, byly již minulostí.
Strach ze zazvonění zvonku byl ale stále velký bubák .
Zvonek při zazvonění okamžitě spustil lavinu horkosti v těle, obrovského leknutí, bušení srdce jako na poplach a znovu strnutí celého těla včetně hrdla. Z Věrčiných očí by se daly číst hrůzy, kterých se obávala a kterými prošla. Jen pomyšlení na drnčící zvonek způsoboval Věrce strach, úzkost a deprese.
Zkusily jsme technikou EFT odblokovat spouštění neúměrné obranné reakce. Výši stresu ze situace - zvonící zvonek - Věrka bez váhání označila nejvyšším stupněm 10. A pak už jsme klepaly a vyťukávaly a stále dokola, dokud se z Věrky při myšlence na situaci pomalu nestala pouze pozorovatelka a s úlevou zjistila, že sama myšlenka na zvonek už v ní nevyvolává žádné poplašné reakce. Nyní bylo třeba ověřit, zda se zadařilo a tak bylo potřeba zkontrolovat reakci...Omluvila jsem se, že si musím odskočit a šla jsem nečekaně zazvonit na zvonek. Věrka jen pomalu otočila hlavu a já jsem věděla...ŽE MÁME VYHRÁNO. Ani dnes, po měsíci vyťukávání, Věrka nemá se zvonkem žádný problém. Zlobivá Amygdala ( část mozku, která je zodpovědná za spouštění reakce útok, nebo únik i při nevinných situacích ) se dala ukáznit :-).
Dnes, kdykoliv zazvoní zvonek u jejich dveří, bez leknutí a zkamenění těla vstane a s pozitivním přístupem kráčí ke dveřím, aby zjistila, kdo přichází. Je to pro ni dnes nový a velice příjemný pocit po dlouhých letech, kdy nyní již bez obav a s lehkostí může přijít k domovnímu telefonu a zeptat se, kdo to je. Už ji nepronásleduje minulost, může kráčet dopředu a neohlížet se za tím, co bylo... a jen se těšit na to, co bude :-)